Johanitský řád u nás ve 14. stol.

Nemá smysl se hlouběji zabývat historií řádu jako celku, neboť je dostupná z řady různých publikací. Je ale na místě ve stručnosti zmínit, jak se johanitský řád dostal do Čech. Jejich příchod k nám spadá do poloviny 12. stol., přičemž vedle nejasných náznaků z let 1156 a 1158 můžeme prokazatelně říci, že s jistotou zde byli v r. 1169, kdy kdosi z okruhu bratra Vladislava I. Jindřicha přinesl do Prahy hrst hlíny ze Svaté země. Centrálou johanitů se od počátku stal kostel Panny Marie budovaný poblíž Juditina mostu. S ohledem na to, že se komenda nacházela vně městského opevnění, je tento kostel označován jako kostel Panny Marie pod řetězem. Celý konvent byl dokončen kol. r. 1182 a stal se centrem nejen pro Čechy, ale i pro Uhry a „sousední země.“1 Ve stejné době jako pražská vzniká i komenda v Manětíně, Kadani, Stříbru Ploskovicích a na moravské Hané v Ivanovicích.2 Během 13. stol., především kolem jeho poloviny, pak nastává značný rozvoj komend v oblasti jižních Čech pod ochranou Bavorů ze Strakonic (Horažďovice, Strakonice, Pičín) a na severovýchodě zásluhou Markvarticů (Žitava, Český Dub, Mladá Boleslav…) a vzniká tak síť komend mezi jihem Čech a Prahou a mezi Prahou a Lužicí. Na Moravě pak proud směřoval od Rakouského Meilbergu (1143) a za zmínku stojí především Horní Kounice, Staré Brno, Kroměříž a hrad Orlovice (východně od Vyškova). Ve Slezsku pak byla centrem komenda v Hrobníkách.

minorita.jpg

Ve 13. stol. se johanité podílí i na křížových výpravách do Pobaltí spolu s Přemyslem II. Otakarem (1254), byť tato účast je oproti německým rytířům spíše symbolická. Na přelomu 13. a 14. stol. se u nás v čelních funkcích výrazně angažují němečtí johanité a české a říšské komendy tvoří jeden dosti těžko rozlišitelný organismus. Významným bodem je rok 1301, kdy český převor získává právo infule (obdobné postavení, jako biskup, nicméně toto právo časem upadlo v zapomnění). Po vymření Přemyslovců zpočátku vystupují templáři jako straníci Jindřicha Korutanského, naopak johanité spíše inklinují k Lucemburkům, byť o tom nejsou zcela jasné důkazy, a řád se omezuje spíše do role spojky.2 Na stranu Lucemburků pak přešli i templáři. Když byl templářský řád na církevním sněmu ve Vídni dne 6. května 1312 zrušen, přinesl o tom do Čech zprávu biskup Jan IV. z Dražic. Patrně i jeho zásluhou pak bez větších problémů přešli u nás templáři (ačkoli to jejich regule původně nedovolovaly) i jejich majetek do řádu johanitů.4 Přibližně v téže době končí německý velkopreceptorát a odděluje se samostatné české velkopřevorství, byť toto označení v této době ještě není používáno (viz níže).

V první polovině 14. stol. se úspěšně rozvíjí především žitavské komendy, ale v téže době ve Strakonicích vzniká nádherná fresková výzdoba (kol. 1330), přičemž se hovoří o inspiraci iluminátory Elišky Rejčky.

Za Karla IV. se johanité angažovali v cestě Petra I. z Lusignanu, kyperského krále, po Evropě. Petr zavítal do Čech r. 1364. Karel pak také řádu potvrdil privilegium soudních výsad a osvobození členů a statků řádu od všech veřejných služebností (např. placení cel). Naopak konec 14. stol. předznamenává blížící se špatné časy. V konventu v Praze se koná osudné setkání Václava IV a Jana z Jenštejna 20. března 1393, na které doplatil Jenštejnův vikář Jan z Pomuku. Roku 1397 pak byl velkopřevor Markolt z Vrutice zavražděn na Karlštejně spolu s ostatními rádci krále Václava IV.5 Na samotném konci 14. stol. se pak podařilo získat celé Strakonické panství a pevný hrad se stal centrálou Johanitů po té, co byla komenda v Praze během bouří v r. 1420 vypálena. Ještě před tím sem byl naštěstí převezen řádový archiv a insignie. V bitvě u Sudoměře byl také smrtelně zraněn velkopřevor Jindřich z Hradce a jeho následovník, Ruprecht Lehnický zvolil spíše defenzivní taktiku. Strakonický hrad zůstal nedobyt, ale většina řádového majetku byla zničena a rozchvácena.6

Za zmínku určitě stojí fakt, že komendy v Čechách na přelomu 13.-14. století skutečně působily spíše jako zázemí a zdroj financí pro “první linii” (Palestina, Kypr, Rhodos). Ačkoli je obecně známa hlavní náplň činnosti Řádu, tak zdejší komendy byly s tímto poslaním částečně v lehkém rozporu a hlavně se dbalo na jejich hospodářskou prosperitu a schopnost finančně podporovat nesmírně nákladné vojenské akce ve středomoří.

Složení řádu

ostatkovy-kriz.jpg

Členy řádu můžeme rozdělit do čtyř základních skupin. Nejstarší a hlavní byli rytíři. Ti představovali bojový prvek řádu a měli také rozhodující slovo. Nejen, že byli nadřazeni servantům, ale od poč. 14. stol. byli v hierarchii nadřazeni i kněžím. Rytířem se mohl stát pouze člověk urozeného původu, tedy šlechtic. Do řádu byli rytíři přijímáni po noviciátu zvláštním ceremoniálem, při němž přijali jako svůj odznak řádový plášť. Rytíři byly řeholníky – skládali tři základní sliby: slib poslušnosti, chudoby a cudnosti.

Naopak servanté byli členy řádu, kteří tyto sliby neskládali. Zpravidla se jednalo o osoby neurozené, nicméně mohli být mezi nimi i šlechtici. Na rozdíl od ostatních rytířských řádů, vyjma krátké epizody v 2. pol. 13. stol. neexistovalo patrně žádné oděvní odlišení servantů a rytířů. Prvotním úkolem servantů byl rovněž boj, tvořili doprovod rytířů. Vedle těchto servantů ve zbrani se však postupem času vyvinuli ještě servanti zabezpečující hospodářský chod řádu, tedy nikoliv „bojovníci“, ale „úředníci“. Poměr rytířů a servantů byl v různých dobách různý, takže nemůžeme obecně říci, že by na jednoho rytíře připadal určitý počet servantů. Někdy dokonce počet rytířů převyšoval počet servantů. Z českých vizitací z 70. let. 14. stol. dokonce zdá se vyplývá, že na našich komendách nebyl jediný servant – pouze rytíři a kněží (zde je však otázkou, zda byli servanti vůbec zmiňováni).

kriz-na-nahrobku.jpg

Poslední skupinu představovali kněží řádu. Až do poč. 12. stol. neměl řád vlastní kněží a musel proto spoléhat na duchovní péči „zvenčí“. Kněží řádu později získali rovněž právo nosit stejný oděv, jako rytíři, nicméně jak bylo řečeno, byli rytířům formálně podřízeni. Obecně pak byli rytíři postaveni nad duchovní v r. 1320.7 O vzájemném vztahu těchto dvou skupin můžeme říci, že žili v jednotlivých řádových domech zřejmě odděleně a kněží měli patrně i uvnitř řádu vlastní samostatnou strukturu. Vedle řeholních kněžích se u nás setkáváme na komendách i se světskými kněžími, což může souviset se skutečností, že řád osazoval také některé farnosti. Jelikož české země byly v „zázemí“ z hlediska hlavního válčiště řádu – Středomoří, většinu členů našich komend tvořili právě kněží (např. v Žitavě to byli výhradně kněží).

Vedle vlastních členů řádu se setkáváme ještě s řadou dalších jiných osob v užším či volnějším vztahu k řádu. Na prvním místě je třeba jmenovat donátory. V našem prostředí k nim bude patřit především rod Bavorů ze Strakonic a rod pánů z Lipé, na jejichž panstvích vznikla v Čechách (a konec konců i na Moravě) většina řádových domů. Členové těchto rodů, nemuseli být členy řádu, přesto se jim dostávalo zvláštního postavení. Patrné je to především u Bavorů ze Strakonic, kteří jsou několikrát uváděni jako představitelé řádového domu ve Strakonicích. F. Skřivánek u nich v této souvislosti užívá pojem johanitský světský rytíř.8 Je to dáno patrně velmi těsným soužitím johanitů a těchto světských pánů na společném hradě, na druhou stranu, čas od času se do čelní funkce mohl dostat i člověk, který vůbec členem řádu nebyl.9 Z dalších skupin je pak třeba zmínit především poddané a případné leníky řádu, popř. žoldnéře v jeho službách či řádové hosty. Posledně jmenovaní však nebudou patrně záležitost českého prostředí, ale opět spíše Středomoří. S řádovými hosty se v Evropě velmi často setkáváme v souvislosti s řádem německých rytířů, kdy v jejich řádovém státě pobývala řada šlechticů, mimo jiné i Gaston Phoebus, hrabě z Foix, Thomas Ufford ze Suffolku, nebo pozdější anglický král Jindřich IV (2. pol. 14. stol.).10

Mapa řádových komend

komendy-mapa.jpg

  1. Mnich (1175-ZS) komenda Mailberg
  2. Strakonice (1243 (1170?) komenda-řádový hrad s farnostmi (hradní, městská, Podsrp)
  3. Zdíkovec (1260) farnost příslušná ke Strakonicům
  4. Horažďovice (1251-HV) komenda založená ze Strakonic
  5. Strašín (1254) farnost příslušná do Strakonic
  6. Radomyšl (1359) řádová tvrz založená ze Strakonic, někdy ozn. za komendu, farnost
  7. Radobytce (1599-1847) farnost příslušná do Strakonic
  8. Dožice (1746-1915) komenda - bailiva, založeno z Prahy
  9. Měcholupy (1696) komenda založená ze Strakonice
  10. Obytce (1827) komenda založená z Prahy
  11. Pičín (1250) komenda, tzv.zájezdní mezi Prahou a Strakonicemi, farnost
  12. Stříbro (1172-88) komenda, dočasné osazení za účelem těžby stříbra při kostele p.Marie, zbořeno
  13. Manětín (1169-HV) komenda a konvent Johanitek
  14. Praha (1159) komenda pro země Koruny České, Rakousy, Uhry, Kraňsko - později velkopřevorství a konvent kněží se statky Měšice (1294-HV), Motol, Březiněves a farnosti sv.Jana na Bojišti za hradbami
  15. Kadaň (1182-1542) komenda
  16. Ploskovice (1298-HV)
  17. Mladá Boleslav (1255-HV) komenda Na Podolci u brodu přes Jizeru s tvrzí, komenda u sv.Víta v Templu ve městě
  18. Dětenice (1866-1920) komorní statek se zámkem a hrobkou knížete-velkopřevora Lichnovského
  19. Český Dub (1250-HV) komenda s tvrzí, farnost
  20. Světlá pod Ještědem (1260-1300) přísluší k Českému Dubu
  21. Horní Libchava (1653-1930) rodová komenda Vratislavů z Mitrovic, pak komenda, komorní statek se zámkem, farnost (přísluší k ní farnosti: Volfartice, Skalice, Slunečná a kaplanství Pihel - náleží řádu dodnes)
  22. Žitava (1291-1521) komenda

Organizace řádu v našich zemích poč. 14. stol.

Velkopreceptorát německý – velkopreceptor (summus praeceptor, magnus praeceptor)

Byl ustanoven ve 12.-13. stol. a zahrnoval země německého jazyka (území německá, rakouská, štýrská, země Koruny české, Polsko, Dánsko). Německý velkopreceptor byl i německým velkopřevorem, někdy i velkopřevorem českým (např. Hermann von Hohenlohe 1194 – velkopřevor pro Čechy, Moravu a Polsko).11 Velkopreceptorát měl údajně skončit r. 1317, patrně v souvislosti s odchodem cizinců ze zemských úřadů, který si vynutila česká šlechta na králi Janovi (podobně odešli i někteří čelní představitelé cisterciáků, např. předchůdce slavného kronikáře Petra Žitavského).

Velkopřevorství – velkopřevor, zemský převor, generální převor (prior generalis per Boh. Mor. Pol. Austr. Styr. et Carinthiam)

podzemi-dub.jpg

České velkopřevorství v sobě zahrnovalo Země Koruny české, Rakousy, částečně i Pomoří. Podle tabulky sestavené Skřivánkem jsou v čele velkopřevorství generální převorové, avšak uvádí prvního (Michala z Týnce) až v letech 1325-1332. Za velkého převora se poprvé označuje Bertold z Hennebergu (1313), do té doby je titulatura nejasná, nicméně rozdílná označení se vyskytují i později. Vedle sebe se vyskytují termíny jako převor, preceptor, mistr český (např. jako český převor je označován Havel z Lemberka k letům 1358 a 1362).12 Jednoznačně je používán výše uvedený latinský název až od Jindřicha z Hradce (poč. 15. stol.).13

Komenda – komtur, komendátor, preceptor, mistr (magister)

Komtur byl čelním představitelem komendy, mohl to být jak laický rytíř (nejčastěji), tak i duchovní (Žitava, komtur Tyczko v Brně 1328,…). Komenda, tedy obdoba kláštera, měla pro své založení v zásadě stejné podmínky – jako minimální počet členů bylo požadováno dvanáct. Na druhou stranu, podobně jako u jednotlivých komend řádu německých rytířů (Hradec Králové…), tento počet leckdy nebyl naplněn.14

Převor (prior)

Byl představitel kněžích v řádovém domě (kněží a rytíři podle všeho nežili v téže budově, resp. v týchž prostorách), nebo přesněji obecně v celém řádu. Od 1301 měl převor pro země České, Rakousko a Uhry právo infule (pravomoc nad řádovými duchovními, možnost nosit mitru, berlu a opatský prsten).15 Toto právo postavilo kněží nad laické rytíře, ale platilo patrně jen do 1313 a nástupu Bertolda z Hennebergu.16

Další osoby v řádovém domě. V materiálech se setkáváme s dalšími osobami, z nichž některé byly členy řádu, jiní byli jen prostými zaměstnanci. Zmiňován je např.: komorník (camerarius), pitanciář(pietantiarus) v čele s mistrem pitance (magister pietantie),17 podpřevor, správce školy (jemu podřízeni školní succentor a kantor), prokurátor (asi šafář), správce statku, mistr kuchyně, jeden řeholník je jmenován jako krejčí, ostatní bez funkcí, jen plnými jmény.

Lékaři

Jelikož jednou z funkcí řádu byla i péče špitální, hráli důležitou roli i lékaři. Podle všeho neplatilo, že by šlo výhradně o členy řádu. Naopak, řád leckdy najímal lékaře – odborníky, a sám zajišťoval péči o pacienty (tedy něco jako dnešní sestřičky).
Pro představu složení komend u nás uvádím několik příkladů:

  • Komenda v Žitavě k r. 1373:
    9 řeholních a 3 světské duchovní v Žitavě a 3 řeholní kněží v Hirschfelde.
  • Komenda Hlubčice (původně Hrobníky)1256:18
    8 kněžích, magistr školy, dva preceptoři, rektor kůru, správce špitálu
  • Komenda Strakonice k l. 1372-4:
    komtur, podpřevor, 9 kněží, jáhen, podjáhen, 4 rytíři. Komenda živila 114 osob, 14 chudých.

Příliš se neví, že…

  • … hodnost Velmistra odpovídala v církevní hierarchii pozici Kardinála
  • … být příslušníkem řádu ještě nutně neznamenalo být kněz a i Velmistr mohl být laik
  • … johanité a templáři se neměli přiliš v lásce a roku 1259 poblíž Akkonu dokonce mezi oběma řády vzplanula bratrovražedná bitva (a nebyl to první konflikt)
  • … se ve špitálech používalo stříbrné nádobí
  • … novici řádu z celé Evropy chodili od počátku 14. století na povinnou dvouletou vojenskou službu na Rhodos

Historické události na přelomu 13.-14. století

Levanta:
1270 - Osmá křížová výprava
1270 - Svatý Ludvík umírá před Tunisem
1271 - Pád největší johanitské pevnosti Kraku des Chevaliers
1274 až 1275 - Mamlúkové pustoší Kilikii
1277 - Karel z Anjou se uchází o korunu v Jeruzalémě. Dobýjí Akkru.
1282 - Jindřich II. z Kypru se stává jeruzalémským králem
1287 - Egyptský sultán Kalavún dobýjí Tripolis
1291 - Khalil, následník Kalavúnův, dobyjí Akkru. Pád města Ptolemais. Zničení Syrských křižáckých států

Poznámky k textu

  1. Skřivánek, F., Rytíři svatého Jana Jerusalémského u nás. Klub pro českou heraldiku a genealogii. Praha 1995, s. 9an.
  2. Bližší detaily k jednotlivým komendám, jejich seznam atp. vizSkřivánek, F., Rytíři svatého Jana Jerusalémského u nás. Klub pro českou heraldiku a genealogii. Praha 1995, s. 34an.
  3. Edel, T., Kronika johanitského komtura tak řečeného Dalimila.
  4. Skřivánek, F., Rytíři svatého Jana Jerusalémského u nás. Klub pro českou heraldiku a genealogii. Praha 1995, s. 59.
  5. Skřivánek, F., Rytíři svatého Jana Jerusalémského u nás. Klub pro českou heraldiku a genealogii. Praha 1995, s. 65an.
  6. Zanikly např. komendy v Ploskovicích, Mladé Boleslavi, Starém Brně, Ivanovicích, Horažďovicích, či Českém Dubu.
  7. Nicolle D, Die Ritter des Johanniterordens 1100-1565 I. díl. Sliegler Verlag, Sankt Augustin 2004, s. 16.
  8. Skřivánek, F., Rytíři svatého Jana Jerusalémského u nás. Klub pro českou heraldiku a genealogii. Praha 1998 (2. vydání), s.27.
  9. Např.ustanovení Matyáše Tuchorazského za velkopřevora r. 1501 poté co byl pro neshody s velmistrem odvolán Jan ze Švamberka. Matyáše prosadil Vladislav Jagellonský, kterého byl Tuchartazský rádcem a komorníkem. Skřivánek, F., Rytíři svatého Jana Jerusalémského u nás. Klub pro českou heraldiku a genealogii. Praha 1995, s. 77.
  10. Nowakowski, A., O vojskach Zakonu Szpitala Najsweitszej Marii Panny Domu Niemeckiego w Jerozolimie zwanego krzyzackim. Qlsztyn 1988, s. 79 an.
  11. Skřivánek, F., Rytíři svatého Jana Jerusalémského u nás. Klub pro českou heraldiku a genealogii. Praha 1998 (2. vydání), s.20-21.
  12. Skřivánek, F., Rytíři svatého Jana Jerusalémského u nás. Klub pro českou heraldiku a genealogii. Praha 1998 (2. vydání), s.39-40. Z hlediska titulatury by mohla být zajímavá listina ze zasedání konventu složeného z Komturů a místodržících, kterou byl vyloučen Otto Lembucher /1392/ - SUA Praha, Maltézský archiv č. 951.
  13. Skřivánek, F., Rytíři svatého Jana Jerusalémského u nás. Klub pro českou heraldiku a genealogii. Praha 1998 (2. vydání), s.63.
  14. O početnosti komend Johanitů máme zprávy z vizitací z r. 1373: Strakonice – 17 , Kladsko – 14, Český Dub – 10, Žitava a Kadaň 9, ale třeba Mladá Boleslav a Pičín jen 3, na území pražské arcidiecéze žilo 118 johanitů, ale z toho jen 30 rytířů, navíc všichni rytíři, kteří u nás žili, byli vesměs starší a nemocní. Kol. Dějiny hmotné kultury I/1, SPN, Praha, 1985, s. 258.
  15. Privilegium papeže Bonifáce VIII. Skřivánek, Fr., Heraldické památky kostela Panny Marie pod řetězem Českého velkopřevorství Maltézských rytířů v Praze. Klub pro českou heraldiku a genealogii. Praha 2002, s. 142.
  16. Skřivánek, F., Rytíři svatého Jana Jerusalémského u nás. Klub pro českou heraldiku a genealogii. Praha 1998 (2. vydání), s. 58.
  17. Členové práva stravy (?).
  18. Skřivánek, F., Rytíři svatého Jana Jerusalémského u nás. Klub pro českou heraldiku a genealogii. Praha 1998 (2. vydání), s.53.